Gustáv Murín

DUALÓG česko-slovenský

Kniha je česko - slovenská a tak sme ju aj na dva krát krstili.

Najskôr v Bratislave:

http://www.scpen.sk/index.php/component/content/article/1-latest-news/129-dualog

 

potom v Prahe:

http://www.facebook.com/?ref=home#!/album.php?aid=2062537&id=1093705508&ref=mf

 

---

Ukážka z vydanej knihy "Česko-Slovenský Dualóg"

(autori Gustáv Murín a Petr Žantovský, ilustrácie Miroslav Huptych)

 

 

KEĎ HLÚPOSŤ KVITNE 

Gustáv Murín

 

  Češi majú pozoruhodný zmysel pre humor. Ale v snahe byť bushovskejší než Bush prechádzajú už do foriem absurdného humoru. Veď čo si máme myslieť o tom, že hlavné letisko krajiny je obľahnuté políciou kvôli – telefonickému oznamu veštkyne?! Zvíťazil snáď v Čechách už navždy Hrabalov výrok, že neuveriteľné sa stáva skutkom?

 

Globálna spoločnosť, globálna hlúposť

  S „proti-teroristickým bojom“ mám osobnú skúsenosť, na bratislavskom letisku mi zabavili voňavku. Bol to dar, preto tiež bola luxusná a ja som cestoval do Francúzska, tak som si myslel, že by sa tam zišla. Odhalili ma však! A obvinili, že porušujem najnovší absurdný predpis o tom, že do lietadla možno vziať len 100 ml tekutín. Malo to však háčik. Táto fľaštička mala síce obsah 200 ml, ale voňavky v nej bolo už len na dne, čo sa dalo ľahko skontrolovať, pretože bola priehľadná. Ale mladík pri rentgene dostal priam záchvat, keď som sa tým snažil argumentovať. Hoci to nie je v jeho právomoci (a ani pracovnej náplni), fľaštičku mi z ruky vytrhol a tak „zabavil“. Dal som si zavolať jeho nadriadeného. Skúšal som to inak, vysvetľoval som  mu, že od toho je za naše peniaze školený, aby dokázal rozlíšiť, čo je a čo nie je nebezpečné. Dokonca som mu ponúkol, aby sa z mojej drahej voňavky navoňal. Nepomohlo to, fungoval ako automat a pravdupovediac automat by bol v takomto absurdnom konaní vierohodnejší. Fľaštičku s voňavkou obradne „zneškodnil“. A to som mohol byť ešte rád, že ma nevyviedli v putách, či dokonca nezastrelili. Veď na letisku v Miami v decembri 2005 zastrelil ochrankár neškodného občana Spojených štátov rovno pred očami jeho manželky! Tá sa snažila vysvetliť, že jej manžel je mentálne chorý a ešte si nestihol zobrať lieky. Ale „profesionálni strieľači“ usúdili, že sa s nimi rozprával príliš zvýšeným hlasom a spomenul bombu (čo je možné, lebo ja by som sa asi tiež dovolil opýtať, či už niekto niesol bombu do lietadla spolu s manželkou). Žiadna sa nenašla, ale aby školení antiteroristi nezostali v hanbe a aby si nikto netrúfol ako očitý svedok nebodaj prísť na myšlienku, že to bola sprostá vražda nevinného človeka, zobrali si VŠETKÝCH pasažierov v lietadle na mušku. Prikázali im sedieť bez pohnutia s rukami nad hlavou, po hodine im nariadili vyjsť bez príručnej batožiny s rukami za chrbtom a potom im predviedli ukážkové cvičenie s ICH batožinou. A keďže nič nenašli, rozhodli sa urobiť aspoň spektakulárny zážitok aj týmto občanom a tak dvom z nich vyhodili batožinu preventívne do vzduchu. A po takejto ukážke brutálnej represívnej sily, trúfli by ste si vy protestovať čo len slovom? Veď ten muž protestoval – a ako skončil.

  Nie je to ojedinelý prípad. V londýnskom metre policajti zastrelili brazílskeho turistu, pretože s batohom na chrbte dobiehal súpravu na peróne.

  Po takýchto lekciách totálnej kontroly nad vaším životom, zdravím i majetkom nie je problém dosiahnuť, že všetci v danej spoločnosti budú držať hubu a krok. Napĺňajú sa slová z mojej eseje „Demokracia nikdy nezvíťazí“, publikovanej krátko po Nežnej revolúcii ako polemika k agitkám vtedy módneho amerického filozofa Fukujamu. Priveľa slobody totiž znervózňuje vládcov aj demokratických krajín. A tak, ako konštatovala v máji roku 2003 Amnesty International: „Mnohé vlády zneužili atmosféru strachu po 11. septembri a ignorovali, podkopali alebo otvorene porušili základné princípy medzinárodných ľudských práv a humanitárneho práva.“

 

Všetci sme teroristi...

  ...a všetci tak môžeme byť beztrestne terorizovaní! To je výsledok „vojny s terorizom“. Príkladom je celkom absurdná demonštrácia sily na letisku Heathrow, kde v júli 2006 kvôli hypotetickej, priam obskúrnej hrozbe bombového útoku tekutinou (?!) bolo desaťtisíce pasažierov obeťami ponižujúcich procedúr. Orgie absurdnosti dosiahli vrchol, keď na chicagskom letisku O´Hara prinútili istú pani odovzdať aj RÚŽ! Tak to už vybuchujú nielen fľaše od koka-koly, ale aj rúže? A toho geniálneho agenta britskej tajnej služby, čo to vymyslel, už pustili z blázinca? Pretože jeho pričinením nastal niekoľkodňový blázinec na letiskách oboch brehov severného Atlantiku. Výsledkom bol jediný dokumentovateľný a štatisticky preukazný efekt – organizátori tejto akcie „rozdali strach“, pribalili ho do batožín všetkých tých pasažierov, ktorí si už nikdy netrúfnu povedať to, čo vyšlo zo správy belgických profesorov v Gente v marci toho istého roku – že totiž teroristické útoky nielenže nie sú v Európe „veľkou hrozbou“, ale dokonca ani „bežnou hrozbou“. A tu sa mali (priam boli donútení!) presvedčiť na vlastné oči, že im všetkým kedykoľvek hrozí teror ich vlastných bezpečnostných síl. Tie sú totiž najväčšími teroristami sveta a o ich sieti i schopnosti terorizovať státisíce ľudí denne sa Bin Ládinovi môže len snívať.

  Pod zámienkou boja proti teroristom (ktorých pri veľkom preháňaní môže byť niekoľko stoviek) terorizujú dnes tisíce arogantných uniformovaných byrokratov milióny cestujúcich. Pôvodne nezamestnaní, zobratí rovno z ulice či slabo platení pomocní robotníci sa prevlekom do uniforiem bezpečnostných služieb stali pánmi nad každým, kto urobil tú chybu, že si kúpil letenku. Tí, kto nikdy necestovali ďalej ako za hranice ich mesta (a sú na to snáď dokonca aj hrdí?), dnes majú v takmer neobmedzenej moci všetkých tých opovážlivých zazobancov, ktorí si trúfnu cestovať. Môžu im liezť do ponožiek a spodnej bielizne, vyzúvať ich, svietiť im do očí (a čoskoro iste aj do hrdla, do ucha a ...), hnať ich z jednej uličky do druhej, presvecovať ich a aj ich batožinu, vylamovať zámky na tej batožine a liezť do nej – to je rozkoš uniformovaných domasedov. A ničím sa už nelíšia od tých komunistických. Raz som bol svedkom scény, ktorá mi doslova vyrazila dych. Keby bol pán Franz Kafka, autor absurdných próz, nablízku, určite by sa zaradoval. Na opustenom a zabudnutom mini-letisku kdesi v americkom štáte Iowa prechádzal príslušník strážnej služby z jednej budovy do druhej. A pri tom prechádzaní ho jeho kolegovia, zamestnanci tej istej bezpečnostnej služby, dôkladne skontrolovali! Tomu sa hovorí boj proti nezamestnanosti. Títo chlapci a dievčatá si robotu vždy nájdu.

  Prezidentovi Bushovi Jr. sa podarilo niečo, čo sme zažívali za komunizmu. Až na to, že on vymyslel represívny režim bez očividnej totalitnej ideológie. V mene demokracie a slobody zrelativizoval oboje. Už opäť sme nervózni, keď prekračujeme hranice. Už opäť je tu pocit viny za domnelé priestupky - nezabúdaj, občan, len 100 mililitrov; zajtra len 50; pozajtra 25 a sleduj hlásenie, lebo... A tiež neistota, kedy nás Veľký Brat potrestá. Už opäť sa máme čoho báť.

 

Nie blázon, génius!

  Dnes sa v Spojených štátoch osvietené hlavy snažia vysvetliť, ako sa vôbec mohlo stať, že sa niekto ako George Bush Jr. mohol dostať k moci a hlavne tak nešťastne ovplyvniť v krátkej dobe osudy celej ľudskej civilizácie. Veď po prvom škandalóznom zvolení za pomoci jeho brata, floridského guvernéra, boli jeho šance na znovuzvolenie mizivé. Pre liberálnu americkú tlač to bola komická figúrka, ktorá prahne po moci, lebo jeho tatko to tak chcel. Synove prvé verejné vystúpenia len pridávali muníciu do estrády. Kto by tiež miloval zápecníka, ktorý nikdy nebol mimo Spojených štátov, ktorý sa prakticky v ničom nevyznal a o ktorom sa verejne vedelo, že radšej než úradovanie v Bielom dome hrá golf a videohry. Komu by imponoval kovboj s IQ nižším, než je IQ koňa pod ním? Schyľovalo sa k veľkej medzinárodnej hanbe. A teraz si predstavme ten zázrak, keď sa zo dňa na deň z nemilovaného stáva milovaný, keď ťuťmák odrazu rozdáva rady svetu (a svet načúva i tlieska), keď sa z kariéristu z vôle otca stáva vodca národa a svetový politik. Je za normálnych okolností také niečo vôbec možné? Isteže nie, také niečo sa môže stať len akousi výnimočnou, šokujúcou skutočnosťou. A bez akýchkoľvek pochybností, teroristický útok z 11.9. bol takou výnimočnou, šokujúcou skutočnosťou. George Bush Junior sa jej po prvotnom zaváhaní naozaj chytil. Politicky z nej žije dodnes. Stalo sa dokonca nepredstaviteľné, v ďalších voľbách tento bývalý alkoholik a podozrivý ulievak z vojenskej služby vo Vietname porazil protikandidáta, ktorý v tej vietnamskej vojne hrdinsky slúžil a po návrate bojoval za jej ukončenie. Za to všetko vďačí Bush vojne, ktorá sa nikdy nestala. Vojne proti terorizmu.

   Hitler tvrdil, že každá nová generácia potrebuje „svoju“ vojnu. Potreboval ju aj Bill Clinton, keď mu hrozilo odvolanie z postu prezidenta za to, že dlhodobo nezvládal svoje hormóny. V americkej tlači sa začali objavovať podivuhodné správičky o tom, ako si z takéhoto Najvyššieho veliteľa už aj armáda robí srandu. A ako primäť armádu, aby smrteľne zvážnela? No treba ju poslať do vojny! Niekde ďaleko, ale zasa na dohľad celému svetu. Niekde, kde je čo ničiť a rozbombardovať, aby boli skvelé a efektné zábery vo večernom spravodajstve. Presne ako v hollywoodskom filme „Vrtieť psom“.

  Od skončenia 2. svetovej vojny vedú USA ďalšie vojny prakticky nepretržite. V knihe „Kronika agresívneho národa“ autoriek N. Schleyovej a S. Busseovej sú opísané tieto: Kórea (4,5 mil. obetí), Irán (3 300), Guatemala (200 tis.), Libanon (90 tis.), Kongo (pribl. tisíc), Vietnam (1,7 mil.), Dominikánska republika (10 tis.), Chile (1 500), Nikaragua (50 tis.), Lýbia (?), Granada (do 100), Panama (do 1000), Vojna v Zálive (290 tis.), Somálsko (30 tis.), Bosna a Hercegovina (250 tis.), Haiti (?), Kosovo (250 tis.), Afganistan (20 tis. a viac) a Irak (60 tis. a viac). Ako perspektívne terče sa ukazujú Severná Kórea, Sýria a Irán.

  To všetko sú však klasické akty agresie, navyše ďaleko od domovskej zeme. Dostať však pod kontrolu vlastných občanov a pritom im otvorene nevyhlásiť vojnu, to chce mysliteľa. A George Bush Jr na to prišiel. Neobjavil to hneď a asi to ani neplánoval, keď sa dral k moci. Musela ho popostrčiť dejinná udalosť a až tej sa chytil. Ale výsledky sú úžasné!

  Veď si len predstavte, že máte neviditeľného (a často aj neexistujúceho) nepriateľa, voči ktorému môžete vykonávať „nekonečnú spravodlivosť“ (to je názov americkej okupácie Afganistanu). Nekonečno je tu spoľahlivo zaistené tým, že sa okázalo riešia následky a nie príčiny. A čo už môže byť pre dosiahnutie absolútnej moci ideálnejšie? Môžete zasiahnuť kedykoľvek, kdekoľvek a proti komukoľvek. Že sú na Guantanáme uväznení aj celkom nevinní ľudia, a zbytočne? Veď sa vracia doba z gruzínskeho filmu „Pokánie“ so slávnym dialógom špicla a miestneho diktátora, ktorého voľne prerozprávanie znie:

  „Už sú tu všetci, pochytal som ich do jedného. Všetkých na písmeno B.“

  „Preboha, a načo si ich pochytal?!“

  „Veď ste to tak chceli.“

  „Ty tupec, ako môže niekto uveriť tomu, že nepriateľmi sú všetci ľudia s rovnakým prvým písmenom priezviska?! Hanbi sa, okamžite ich prepusť!“

  „Ale nebola by to škoda, keď už som sa toľko natrápil? A čo si o nás pomyslia nepriatelia? Zatýkame nevinných ľudí a potom ich zase prepúšťame?“

  A tak ich neprepustili, ale popravili.

  Viem si prestaviť takýto dialóg medzi zodpovednými agentmi CIA a Bushom. Veď on je v tom vlastne nevinne! Chcel snáď, aby sa komusi diala krivda? Nemá snáď od rána do večera na mysli len naše dobro? Pre nás všetkých, všetkých na svete?

  Aj v USA sú snahy vyobraziť Busha ako mentálne nevyrovnaného, hnaného túžbou vyrovnať sa za každú cenu otcovi, a teda nezodpovedného. Ale mýlia sa, je to génius. Nemusí to byť nutne dobrá genialita, ale je účinná. Veď si uvedomme, že ďaleko horšiu celosvetovú vlnu terorizmu sme už zažili v rokoch 1969 až 1986. Vtedy sa každých dvanásť dní uskutočnil jeden útok. Ale až Bush prišiel na geniálny nápad vyhlásiť permanentnú „vojnu terorizmu“! A všetci sú potenciálni teroristi! Aj kojenci!

  Toto je ideálna cesta, ako dostať príliš slobodných občanov opäť pod kontrolu. Veď ak je hrozba fiktívna, resp. čo najmenej konkrétna, tak je zásah vlastne ľubovoľný. Kedykoľvek, kohokoľvek, akokoľvek možno nepríjemného občana „spacifikovať“. A nielen na letiskách. Proti terorizmu sa už bojuje aj na poli – poézie! Podľa amerických protiteroristických zákonov je totiž možné dať pokutu 500 000 dolárov, ale aj odsúdiť na desať rokov väzenia každého, kto by si v Spojených štátoch trúfol publikovať poéziu z krajín na čiernej listine, ktorá sa dá kedykoľvek a v podstate ľubovoľne dopĺňať. Veď nebolo nepriateľom USA už aj Francúzsko len preto, že jeho predstavitelia si dovolili zapochybovať o zbraniach hromadného ničenia (ktoré sa nenašli) a spojenia s Al-Káidou (ktoré bolo vylúčené) v Iraku?

  Už teda môžeme povedať naplno aj to, čo netušil ani George Orwell. Veľký Brat je skutočná bytosť. Má dokonca meno. Je to... ale veď vy to už predsa viete tiež.

 

A čo my s tým?

  Dajme si na záver niečo veselé. Je to skutočná príhoda. Naši telesne postihnutí reprezentanti sa nedávno vydali na zimnú deafolympiádu do Salt Lake City. Keďže sme tam chceli predstaviť aj Slovensko v čo najlepšom svetle, mala tam byť zriadená slovenská izba v typicky folklórnom duchu. Samozrejme, že prepravovaná letecky. Nebol by to až taký problém, keby americká strana netrvala na písomnom prehlásení. V ňom bolo doslova žiadané ubezpečenie, že tie stoly, lavice, obrusy a soľničky „nie sú určené na mučenie“. Keď to povedali na bratislavskej colnici poverenej pracovníčke vysielajúcej organizácie, dovolila sa len zľahka pousmiať. Ale náš colník ostal smrteľne vážny, dokonca urazený. Aj on bojuje proti terorizmu!

  Je to jasné, z hľadiska normálneho občana a zvlášť cestujúceho občana je toto všetko absurdné a aj manévre na pražskej Ruzyni kvôli zlým snom jasnovidky už nadobúdajú dadaistické rozmery. Ale pozor, logiku to má, dokonca veľmi príťažlivú. Len si uvedomme, koľko stoviek a tisícov ľudí dnes žije z „boja proti terorizmu“. Špičkovo cvičení, špičkovo platení a – nečinní. Veď keď sa nič nedeje, ako by mohli ukázať, že sú aj užitoční? A ako by mohli politici v Čechách či iných krajinách, držať taký mohutný represívny aparát, keby na to nemali (aspoň hypotetický) dôvod? Za čo by živili toľkých silných, zdravých a dobre živených darmožráčov? Zlatá jasnovidka, ešte že zavolala!

 

Kafka v rouše Švejkově

 

Petr Žantovský

 

  Když se po atentátu na WTC v září 2001 rozmohla celosvětová choroba „ochráncovství“, možná si její první bacilonosiči nepředstavovali, k jakým absurdním důsledkům často může vést. Původně se počítalo s tím, že vzápětí po WTC se rozeběhnou příslušníci teroristických bojůvek po celém světě a začnou likvidovat symboly západní kultury a ekonomiky kus po kusu. Proto se západní svět začal opevňovat a „ochraňovat“. Některé bizarní příklady této „ochrany“ popisuje Gustáv Murín. Já si dovolím do mozaiky přidat jen dva typicky české kamínky.

  Hned po 11.září 2001 se „ochrany“ domohli šéfové pražské centrály Rádia Svobodná Evropa (RSE). To sídlí v budově bývalého Federálního shromáždění na Václavském náměstí. RSE argumentovalo logicky: jde o zařízení placené z amerických vládních zdrojů, je to viditelná špička ledovce amerických zájmů a svým způsobem nejspíš i rezidentura amerického zpravodajství v srdci Evropy. Proto je pravděpodobným cílem islámských teroristů. Navíc stojí v samém středu hlavního města, kde se odehrály všechny podstatné vnitropolitické události posledního sta let, takže případný útok by napáchal nejen hmotné, ale i značné morální škody. Před budovu RSE tedy najela jednotka vojenských obrněných vozů, rozestavěly se zátarasy a hlídky. Jako v americkém filmu. Vyústění však bylo ryze české. Během pár hodin z útrob bojových vozidel začal vytékat olej a v noci z aut někdo ukradl světlomety. Válečná připravenost jednotky byla takříkajíc vepsí.

  Také budovu americké ambasády na Malé Straně, pár kroků od Parlamentu, řady ministerstev a též na dohled od Pražského hradu, se jali hlídat a „chránit“. Zdejší „ochrana“ (probíhá od té doby neustále) vypadá takto: úzká ulice, v níž velvyslanectví USA sídlí, je zhruba v půlce přetnuta hlídkujícími policisty. Ti zastavují projíždějící auta, ptají se po důvodu jejich cesty touto ulicí, a hlavně kontrolují, zda ve vozech není výbušnina. Činí tak opět s typicky českým půvabem: jeden z policistů má na dlouhé tyčce připevněné zrcátko, obchází zastavené vozidlo a zrcátkem na tyči prohlíží okraje podvozku, zda neobsahují podezřelou přítěž. Když nic nezjistí, propustí vůz k další jízdě. Kdyby v kufru auta ležela taška s dvaceti kilogramy semtexu, čacká hlídka to nezjistí. Neptá se totiž.

  Pokud tedy Gustáv Murín píše o tom, že svobodný (americký) svět začíná připomínat veskrze nesvobodné a zlými duchy prolezlé  zákoutí z Kafkových povídek, pak u nás má tato životní próza spíše poesii Josefa Švejka.

 

O presidentech s ostychem

  Dosti však legrácek. Murín otevřel ještě jedno téma, pro něj viditelně fatálnější. A to je osoba dnešního amerického presidenta George W. Bushe jr. Když jsem občas nucen o Bushovi veřejně mluvit (tu se svými studenty, tu třebas do rádia), snažím se témě rozdělit na dvě nestejně velké a nestejně posuzovatelné půlky. První bych nazval „americká presidentura an sich“. Jsem zastáncem pravidla, že každý národ má nezadatelné právo zvolit si ze svého středu do svého čela toho, koho považuje za nejvhodnějšího. Tato liberální premisa mi pak umožňuje orientovat se v té situaci následovně: Tento národ si zvolil za svou hlavu tohoto muže. Dá se tedy podle logiky většinové volby říci, že tento muž splňuje představy většiny tamních občanů o tom, jak má vypadat reprezentant americké průměrnosti. Navzdory tomu, že i Bushe, nejen demokrata Kerryho, podporovalo v kampani nemálo intelektuálů, umělců a osobností jiných elitních oborů, president je v USA z definice symbolem nejvyššího společného jmenovatele té země, toho národa, těch obyvatel – voličů. Není jen presidentem elit, je také prezidentem farmářů z Kansasu, metodistických kazatelů z Bronxu, baseballových hráčů z Filadelfie, mormonů od Solného jezera, návštěvníků multikin i čtenářů Umberta Eca.  Nejspíš se nelíbí všem jako celek, ale ve volbě, která se nabízela, převládly jeho vlastnosti pro voliče přijatelné nad těmi odmítanými. Amerika má tedy toho presidenta, kterého chtěla.

Mluvilo se o tom, že 11.září 2001 Bushovi vyhrálo druhou presidentskou volbu. Těžko říci. Amerika se cítila ohrožena, Bush mluvil o její „ochraně“, to mohlo možná mnohé přesvědčit. Jenomže na Bushově místě (byl tehdy již president, nezapomínejme), by po útoku na WTC úplně stejně mluvil a jednal každý president, i Kennedy, Clinton nebo Kerry. Ti všichni by postavili na letiště nerudné imigrační úředníky a detekční rámy a zavedli by vízovou povinnost všude, kde to mezinárodní smluvní stav umožňuje. Neumím si představit, že by detekční rámy byly méně ponižující a imigrační úředníci méně nerudní za Clintona či Kerryho. Být nepříjemný, je přirozenou a možná i nezbytnou vlastností detekčních rámů a imigračních úředníků za všech režimů a ročních dob. S tím by ani Bush nic nenadělal, dokonce ani kdyby chtěl. Jako že asi ani nechce. Takže to vyjde nastejno.

  Druhá rovina mého uvažování o presidentovi země tak geograficky a kulturně vzdálené, má osobnější souvislost. Kladu si otázku: jaký vliv má president USA na život v Česku? Když pominu nepříjemnosti typu vstupních víz, rámů a nerudných úředníků, pak jsem nucen se zamyslet nad rovinou strategickou či geopolitickou. Protože to jediné, čím se Amerika kdy bezprostředně dotkla života v našich zemích, bylo vždy spjato s politickým uspořádáním celé Evropy či světa. Amerika vstoupila do dvou světových válek, čímž urychlila jejich konec a vítězství sil, které tu válku nerozpoutaly. Amerika ekonomicky, politicky a vojensky podržela západní část Evropy po druhé světové válce, čímž s největší pravděpodobností zabránila masivnějšímu rozmachu stalinského impéria. Amerika dokonce velmi moudře dala agresorům poslední války takové materiální i duchovní podmínky, aby je  hlad, nouze a nedostatek důstojnosti nedohnaly k dalšímu šílenému a ideologicky vyfutrovanému pokusu dobýt ztracenou velikost se zbraní v ruce.

  To všechno dělala Amerika za všech presidentů, ať šlo o demokraty, nebo republikány, ať pocházeli z rodiny podezřelých mafiánů vydělávajících na válce (Kennedy), nebo to byli právničtí šíbři, kteří přerostli regionální rámec (Bush). Ať to byli původní profesí herci (Reagan), v mládí kouřili trávu a k stáru koketovali se stážistkami (Clinton), vzešli z armády (Eisenhower) či stranických sekretariátů (Ford), stali se presidenty náhodou (Johnson), či po tvrdém a často neúspěšném boji (Nixon), opustili úřad s aureolou (Reagan) či ostudou (Nixon). Snažili se na geopolitické nepřátele hrozit pěstí (Reagan), nebo jim nabízet laskavý úsměv (Carter). Je to jedno. Ti všichni dělali víceméně totéž: snažili se, aby se jim vnitřní soudržnost a vnější vlivnost USA nerozpadly v prach a aby mezi oběma kvalitami byla udržena jakás takás rovnováha. Všechno ostatní už je jen folklór (Nixon se potil, Reagan míval nekorektní vtípky, Clinton měl často nejapný výraz skautíka z univerzity a Bush má občas stejně nejapný výraz kovboje s třásněmi na rukávech).

  Všimněte si jednoho: ve Spojených Státech si všem, i dávno bývalým hlavám státu po celý jejich zbytek života říká „pane presidente“. V tom oslovení je skryta nejen úcta společnosti k této (svrchovaně spravedlivě, protože většinou lidu v přímé volbě)  volené funkci. V tom oslovení je skryta i odpověď na to, proč se evropský intelektuál často nemůže smířit s tím, že se jeden americký president potí, jiný nemístně žertuje, další mluví jako kazatel z nedělní školy a další třeba nečte Kafku. Evropský intelektuál totiž politiky zpravidla opovrhuje, a to zpravidla tím více, čím déle jsou tito politici bývalými politiky. Evropský intelektuál je trestá za jejich neúspěch. Americký občan svého – i dočasně neúspěšného – politika chválí za jeho – i dávno bývalé – úspěchy.

  Dobrý příklad najdeme opět v příbězích 11. září 2001. Newyorský starosta Rudolpho Giuliani se stal přes noc národním hrdinou. Měl sympatie absolutně všech, demokratů, republikánů, mormonů či baseballových roztleskávaček. Postavil se na trosky WTC ve stejné košili jako dělníci, kteří odhrabovali zbytky „dvojčat“, a stal se symbolem přežití Ameriky – i na pozadí katastrofy, kterou od Pearl Harboru tato země nepamatuje. Giuliani vlastně nic konkrétního neudělal, jen řekl: nedáme se. A zvítězil.

  Jen o rok později prošla Prahou velká voda. Primátor Igor Němec se – podoben svému americkému protějšku – snažil být uvnitř dění, být vidět, nedopustil se výrazně většího počtu hloupých výroků, a přece se stal veřejným otloukánkem. Občané, posilováni příkladně kverulantskými médii, dodnes při vzpomínce na pražské povodně vidí před očima primátora Němce, jak říká, že „situace je nadmíru výtečná“ (což mu nakukali – chybně – odborníci z povodňových štábů), zatímco za jeho zády už pomalu Vltava překračovala břehy a zaplavovala Malou Stranu.  Praha se neshlukla za zády svého primátora, jako to udělal New York. Důvod je prostý: Češi nejsou Američané.

  Proto jsem opatrný při hodnocení amerických presidentů. I když mi vadí detekční rámy a arogantní imigrační úředníci (ostatně ti na Heathrow, v Orly nebo v Šeremetěvu nejsou přívětivější). I když mi vadí okrajování svobody ve jménu svobody, provozované v zemi, jejíž ústava svobodu zaručuje, zástupcem strany, která má svobodu jako první a hlavní bod svého programu.

  A propos – proč vlastně slovo „ochrana“ píšu důsledně v uvozovkách? Důvod najdete třeba v citátu  amerického básníka Gregoryho Corsa: „Člověk chráněný člověkem před člověkem, to je láska.“  Podoba našeho postoje k Americe může být symbolizována třeba tím, zda za slovo „láska“ v tom citátu dáme tečku, vykřičník, či otazník.

 --

 

Dňa 18.12. (piatok) o 17:00 hod.

Českom centre, Na vŕšku 1, Bratislava

sme dobrým slovom uviedli do života publikáciu

Česko-Slovenský

DUALÓG

Slovensko-Český

s autormi textov Gustávom Murínom, Petrom Žantovským

a ilustrátorom Miroslavom Huptychom

knihu aj autorov predstavil

Vladimír Skalský, predseda Svetového združenia Slovákov v zahraničí a 1. podpredseda Slovensko-českého klubu v ČR.

(foto Petra Procházku z podujatia nájdete dole)

Obálka knihy Dualóg

obalka_OPRAVA 2.jpg

Ilustrácia Miroslava Huptycha

13_str.94.jpg

Publikum

Dualog ©Foto Peter P

Publikácia Č-S Dualóg v dobrých rukách.

Autori s vydavateľom

Dualog ©Foto Peter P

Zľava. G. Murín, M. Huptych a V. Skalský.

Dualóg je na svete

Dualog ©Foto Peter P

Zľava: prozaik Ladislav Ballek, básnik a ilustrátor Mirek Huptych, vydavateľ Vladimír Skalský, spisovateľ Gustáv Murín a RNDr. Michal Ryšavý z Veľvyslanectva ČR na Slovensku.